Ahoj,

zdá se to jako věčnost, co jsem psala nějaký článek, ale v poslední době se děje tolik hezkých věcí, že by byla škoda je s vámi nesdílet. Pokud byste proklikali pár článků zpět, našli byste článek z loňského září, kde jsem na jedné svatbě chytila kytici a psala jsem "Co asi přinese příští rok..?". No a podívejme.. #jupí. Vezmu to ale hezky po pořádku.


S přítelem jsme spolu skoro sedm let a poslední rok a půl se nás naše okolí pořád ptalo, kdy do toho praštíme. Vím, že to všechny zajímá a určitě to myslí se svými otázkami dobře, ale neptejte se. Nikdy nevíte jak na tom ti dva jsou a když vám to budou chtít říct, tak vám to řeknou. :-)


O svatbě jsme se bavili mockrát, vždycky jsme věděli, že se chceme vzít. Od doby, co jsem loni na jedné svatbě chytila kytici, mě občas v zahraničí napadlo, že by to mohlo přijít. Přítel si to ale nechal raději do Čech. K Vánocům jsem od něj dostala poukaz na Erlebachovu boudu do Krkonoš. Během roku se pořád něco dělo, a tak se stalo, že jsme se tam vydali až v září. Přítel, teď už tedy snoubenec ( pořád jsem si nezvykla) mi později řekl, že už o Vánocích věděl, že to udělá právě tam.  Na sobotu 7.9. jsme měli naplánovaný výlet na Sněžku. Já tam nikdy nebyla a tak jsem se moc těšila. Ráno jsem se necítila úplně nejlépe a bylo hrozné počasí. Nenechali jsme se zastrašit, a i přesto jsme se na Sněžku vydali. Za tři hodiny od chaty jsme už stáli na vrcholu. Já si udělala pro srandu fotku s výhledem, který ten den nebyl žádný a chystala jsem se posilnit, protože jsem do té doby nic moc nejedla. Přítel si klekl na zem a začal něco lovit v batohu, což nebylo nic divného, protože on vždycky nosí batoh se svačinou a téměř mateřsky se o mě na výletech stará. Dal mi do ruky pití a čokoládu, za to že jsem hezky bez remcání celou cestu ťapala. Já měla pusu plnou čokolády a Vašek loví dál a u toho říká: "Já mám pro tebe ještě něco". No a v tom už drží krabičku v ruce, klečí na jednom koleni a ptá se "Vezmeš si mě?". Já tam stojím chvilku jako opařená a pak ze sebe rychle vyhrknu "Jo, jo, ANO!". Tisíckrát si ten moment můžete představovat, ale realita stejně vždycky předčí veškerá očekávání. Prvních pár minut jsem si to neuvědomovala, ale za chvíli mi to došlo a spustila se obrovská lavina slz a emocí. Cítila jsem obrovkou vděčnost, že tohle můžu prožívat s člověkem, kterého tolik miluju.




Chvilku romantiky přerušila skupinka turistů, která od nás chtěla vyfotit. Za chvíli si všimli krabičky v ruce a tak se stali našimi prvními gratulanty. Kdykoliv se lidé dozvěděli, že jsme se právě zasnoubili, hned se rozzářily úsměvy na všech obličejích a bylo hrozně hezké šířit tu lásku a radost dál. Cestou dolů ze Sněžky mi Vašek vyprávěl, jak vše plánoval, jak vybíral prsten, s kým se radil a jak ho schovával. Bylo vtipné poslouchat to z druhé strany, všechny ty situace u kterých jsem byla, ale nic jsem netušila. Vyprávěl, jak mě ráno poslal umýt před odchodem hrušky, aby mohl zabalit prsten s sebou, jak přemýšlel kam ho dá, protože v kapse se mu hned vyrýsovala krabička, jak se bál jestli bude nervózní, nebo jestli se něco nepokazí. Vše ale bylo perfektní a já už se nemůžu dočkat všech těch dalších věcí, co nás spolu čekají.

Teď nás čeká plánování svatby, takže pokud máte jakékoliv tipy, budeme za ně rádi. Já určitě plánuji sdílet s vámi postupně všechny naše rady, nejen ohledně svatby, ale třeba i rekonstrukce bytu, kterou právě procházíme. :-)

PS: Jak proběhly vaše zásnuby? :)

Těším se u dalšího článku,
Pusu P.